Artikeln var publicerad i dagstidningen Lidove noviny den 14 november 2013. Den var föranled av Arne Dahls besök i Prag där han presenterade sin detektivroman Europa Blues som nyligen översatts till tjeckiska.

Arne Dahl är en välkänd svensk författare som har skrivit ett större antal deckare.

Här kommer artikeln på tjeckiska:

Švédský autor detektivních románů Arne Dahl představil v Praze svou knihu Evropské blues

LN Proč se ze švédské detektivky stal takový fenomén? Mají její autoři něco společného? A liší se v něčem podstatném od anglo-americké detektivky?

V detektivce vždy existovaly dvě paralelní tradice. Americká drsná škola, v níž dominoval soukromý detektiv sólista, a proti ní anglická detektivka, kde se čtenář může zapojit do hledání viníka, tedy tradice s důmyslnou zápletkou a vesměs žádnou reflexí skutečného života. V románech Agathy Christie je i mrtvola krásně naaranžovaná... V americké tradici se to naopak hemží kritikou společnosti. Vedle těchto dvou tradic se od šedesátých let objevuje třetí proud, totiž skandinávský, možná dokonce švédský. Samozřejmě se objevily i jiné proudy, ale ten švédský nalezl způsob, jak se kriticky vymezit proti budování monolitního státu centralizovaných sociálních jistot. Švédská detektivka je poměrně dobře koncipovaná, existuje dlouho, ale pro zbytek světa byla v zásadě neviditelná, dokud jí někteří autoři neotevřeli dveře. Nejprve Henning Mankell, po něm Stieg Larsson.

LN U nás má člověk někdy pocit, že severská detektivka je jednolitý proud skvělých autorů a příběhů. Má skandinávská detektivka nějaký společný jmenovatel?

Ve švédské detektivce se objevily i další proudy, jejichž hodnota není už tak jednoznačná. Má to co dělat i s obrazem Švédska – lidé mají o Švédsku představu coby o dokonalém státě. Na jednu stranu je příjemné mít onu představu, že existuje nějaký lepší svět, který je tady na zemi, a ne nahoře v nebi. Setkání se švédskou detektivkou, kde dochází k dekonstrukci téhle idylky, může být pak snad i trochu tragické, smutné. A zároveň to možná může skýtat určitý požitek, když sledujeme, jak přicházíme o ráj...

LN Možná trošku škodolibost?

To snad ne... I když možná trochu ano, ale určitě to není to hlavní. Já ten důvod vidím v tom, že Švédsko vyprodukovalo řadu kvalitních autorů: Henning Mankell, Sjöwallová/Wahlöö, Hakan Nesser, kteří nám tak trochu vyšlapali cestu. Rád bych si myslel, že se k tomu důvodu můžu řadit.

LN Proč jste si vybral právě žánr detektivky, jaké možnosti skýtá ve srovnání s literaturou, kterou jste psal dřív?

Předně bych řekl, že mě začaly příliš pohlcovat mé vlastní ambice. Chtěl jsem psát klasická mistrovská díla a trochu jsem ztratil onu radost z vyprávění příběhu. A jsem si našel cestu zpátky v detektivce. Připadalo mi to jako dokonalý způsob, jak vypovědět příběh, jako krystalická forma vypravěčského umění. Klasické vyprávění. A díky ní jsem já osobně našel zpátky onu radost z vyprávění, která se ztrácela v mých akademických ambicích. Prostě jsem moc četl klasiky. Jako bych měl touhu být lepší než Shakespeare, což samozřejmě nejde. Tak jsem trochu ustoupil, řekl jsem si, že zkusím tenhle žánr, kde na sebe nebudu klást takové nároky. Kde se můžu vrátit k vyprávění. To byl můj osobní důvod.

LN Měl jste od začátku jasno v tom, že chcete psát o skupině lidí, o týmu, nebo přicházela v úvahu i varianta hrdiny solitéra?

Když jsem se rozhodl, že budu psát detektivky – tedy že se budu věnovat něčemu úplně jinému než dosud –, musel jsem změnit i spoustu východisek svého dosavadního psaní. V dílech, která jsem psal předtím, jsem vždycky měl jako hrdinu nějakého vlka samotáře. Nejspíš to v něčem lépe odpovídá mé vlastní povaze. A proto mě vlastně o to víc bavilo pokusit se stvořit dobře fungující kolektiv. Ne takový, který se utápí v neustálých konfliktech, jak to často v detektivce bývá, pokud v ní figuruje tým vyšetřovatelů. Já jsem se chtěl pokusit dosáhnout pozitivní spolupráce mezi lidmi. Myslím, že se mi to snad podařilo. Smyslem je, aby dílo vypovídalo něco o spolupráci, týmové práci, o tom, že celek je víc než jen suma jednotlivců. To byl záměr, přestože to pro mě nebylo přirozené. Přirozené pro mě bylo psát o osamělém muži. Ale toho už jsem měl plné zuby. Chtěl jsem psát i o ženě. Vstoupit do rozličných vědomí. Takže jsem se hned od začátku rozhodl, že tyhle osoby musím důkladně poznat. Že musím být schopný každému z nich vstoupit do mysli.

LN Když jste začal psát detektivky, měl jste nějaký vzor?

Ano i ne. V době, kdy jsem začal detektivky psát, jsem vlastně žádné nečetl. Chtěl jsem zkusit něco, čím jsem se ještě nezabýval. Ale mohl jsem těžit ze čtenářských zážitků z dětství, protože jsem nepřečetl moc knížek pro děti. Já tehdy hltal hlavně detektivky a thrillery. Obávám se, že to pro mě nebylo úplně zdravé, ale když jsem pak začal detektivky psát sám, věděl jsem, jak vystavět detektivní příběh. Při psaní detektivek jsem vycházel i z klasické literatury. Je v nich hodně z mýtů starověkého Řecka, řecké tragédie. Bylo pro mě důležité najít svůj vlastní styl, abych neuvízl ve stylu někoho jiného. Současně ovšem mám vzory, které sahají zpět do onoho období, kdy jsem četl jako malý. Je to například spisovatelská dvojice píšící v šedesátých a sedmdesátých letech Sjöwallová-Wahlöö. Ta pro mě byla velmi důležitá. Oni v šedesátých letech nalezli způsob, jak kriticky hovořit o společnosti formou kvalitní, dobře psané literatury, skvělých zápletek a v neposlední řadě s humorem, což jsem hodně oceňoval a říkal jsem si, že humor by měl být součástí i mých vlastních děl. Postavy v nich nechávám tápat v dosti temných světech, tak by bylo dobré, aby tu a tam zasvitlo i nějaké světlo. A toto světlo je jednak spojené se vzájemnými vztahy mezi členy vyšetřovacího týmu, a jednak s tím, že v mých dílech naleznete i docela hodně humoru, alespoň myslím.

LN Co vás na detektivním žánru láká?

Po pravdě řečeno se snažím svým psaním klást aktuální morální otázky po tom, co se děje ve světě. To je moje východisko. Zároveň mě hrozně baví vytvářet dobrou zápletku. Jako by se člověk vracel k praformě vypravěčského umění, kdy se sedí kolem ohně a povídají se příběhy. To se mi líbí. A pak mě baví vytvářet co možná nejplastičtější a nejživější postavy s nedotčenou lidskou hodnotou. Ale vrhám je do značně problematických situací, do temných světů. Sleduji i to, co s člověkem dělá bezprostřední a častý kontakt s násilím, jak člověka násilí ovlivňuje, jak ho ovlivňuje to, když se ho neustále dotýká nějaké destruktivní jednání. Jestli člověk dokáže udržet hlavu nad vodou, když neustále musí být svědkem tak hrozných věcí.

LN Jak se stavíte k násilí v detektivce?

Neberu si servítky. Když situace vyžaduje hodně násilí, použiju ho. Poměrně drsné scény najdeme ve většině mých detektivních románů. Ale souvisejí spíš s příběhem.

LN Měla jsem na mysli spíš způsob, jak se násilí popisuje. Ve srovnání s jinými autory se mi zdá, že necháváte hodně na fantazii.

Jako příklad můžeme vzít úvodní mučící scénu ve Zlé krvi. Je to poměrně brutální scéna, ale ve skutečnosti se v ní žádné násilí neobjevuje, všechno se odehrává v hlavě oběti. Nic víc. Sledujeme účinek násilí, ne to, co se fakticky děje, násilí viděné zevnitř, což je taky dost strašné, ale nikdy jsem neměl zájem na popisování násilí jako takového. Když se ovšem jedná o intenzivní emoce, je poměrně intenzivní násilí nutností. Pokud někdo mstí tak strašné zločiny, jaké se odehrávaly za druhé světové války, tak v tom musí být trochu větší síla, než že by mstitel jenom stál a nadával.

LN V tom se, zdá se mi, lišíte od mnohých severských populárních autorů, kteří píší o násilí pro násilí.

Mě násilí nebaví. Navíc se dá vždycky diskutovat o tom, jestli je to z morálního hlediska skutečně správné. Mám tím na mysli případné zneužití literárního mučení, když se promění v realitu.

LN Má detektivka nějaká pravidla hry?

Samozřejmě. Jsou tu ovšem pravidla, nikoli slib, že všechno skončí dobře. Místo toho přináší detektivka určitý příslib, že se čtenář dočká nějaké odpovědi. Že to, co se zdálo být naprostým chaosem, jím na konci knihy nebude, protože některé věci pochopíme. A mám pocit, že velký podíl na přitažlivosti detektivky má právě onen příslib čtenáři, že se na konci v nějaké podobě dočká pravdy. Možná ne klidu a míru, idylky, ale určité pravdy. A to v reálném životě není zas úplně běžné. Tím se dobrá detektivka možná blíží náboženství.


Arne Dahl (* 1963) Při psaní detektivek používá pseudonym, jeho občanské jméno zní Jan Arnald. Působí také jako literární a divadelní kritik. Jeho detektivní příběhy s detektivem Paulem Hjelmem dosáhly mezinárodní popularity i kritického uznání. Prodal jich už na 2,5 milionu výtisků a dostalo se mu ocenění v Německu, Dánsku a Švédsku. V roce 2007 mu Švédská akademie autorů detektivek udělila zvláštní ocenění za „oživení a rozvoj kriminálního žánru “ v jeho sérii o speciální policejní jednotce nazvané Skupina A. Román Evropské blues, který autor nyní představil v Praze, je v této sérii čtvrtý v pořadí, ve Švédsku vyšel v roce 2001. Knize Viskleken, kterou začíná nová Dahlova série, udělili ve Švédsku cenu za nejlepší švédský detektivní román roku 2011. Letos vyšlo ve Švédsku již třetí pokračování této nové řady. V Česku vydává knihy Arne Dahla nakladatelství Mladá fronta. Foto popis| Násilí ho nebaví. „Nikdy jsem neměl zájem na popisování násilí jako takového. Když se ovšem jedná o intenzivní emoce, je poměrně intenzivní násilí nutností,“ vysvětluje svůj přístup Arne Dahl.

O autorovi| LINDA KAPROVÁ, Autorka je překladatelka